Název

Jan Potměšil pro Helppes foto Jan Šimeček

Popis

#Potměšil Jan
photojs@seznam.cz
Povídání s Janem Potměšilem…
Měl bych varovat před čtením následujících řádků příznivce čisté rasy a také zapálené bojovníky proti tzv.“bezpapírovému chovu.“ Toto povídání není o slavných psích šampiónech a jejich pozoruhodných rodokmenech, ale bude především o lásce mezi báječným člověkem a jeho psem. O vztahu, který není svazován a omezován nějakými stanovami a směrnicemi. Text není určen příznivcům kontrol, žádostí, potvrzení, dokladů a jediného správného pořádku. „Přátelé čisté krve, víte u jak směšně malého segmentu zdejší psí populace lze doložit její rasově čistý původ?“
Herec Jan Potměšil se také nevědomky stal spolupachatelem mého kanadského žertíku, který bylo možné vidět na stánkách jistého psího časopisu. V takovém opravdu odborném měsíčníku čtenář nacházel téměř výhradně snímky rasově čistých psů, vítězů všech možných i nemožných tříd a mnohonásobných šampionů bůhvíčeho… Před několika lety tedy v takovém časopisu vyšel plakát, na jehož popisce stálo: „štěně labradorského retrívra.“ Na záběru byla naštěstí vidět jen roztomilá černá hlava štěněte, vykukující ze žluté tašky. On to totiž ve skutečnosti až tak úplně labrador nebyl. Štěně mělo veselé bílé ponožky. A také hezký bílý flek na bradě…to vše po tatínkovi zářivě bílé barvy a velmi neurčité rasy. Nejen o této chovatelské nehodě jsme s Janem Potměšilem toho dne žertovali. Zajímal jsem se tentokrát o celou historii psího rodu v domácnosti tohoto oblíbeného herce:
„Jako malý chlapec jsem nikdy psa neměl. Je to zvláštní, že pejsci ke mně přišli až začátkem devadesátých let po mém úrazu. Tedy v době, kdy jsem se vrátil z nemocnice a postupně se navracel do života. Moje tehdejší přítelkyně byla u porodu štěňátek v Suchdole. V domku Petra a Matěje Formanových se narodilo fence Fanyně devět malých černých labradorů. Jedno z těch štěňat mělo bílou tlapičku. To, že bylo takhle odlišné a výjimečné, ji velice zaujalo. Já jsem přijel na propustku z nemocnice a doma mě vítalo dvouměsíční štěně labradora. Byla naprosto úžasná, celá roztřesená z nového prostředí. Velmi jsme si ji zamilovali. Nakonec jsme s touto fenkou strávili skoro sedmnáct společných let. Fanka byla opravdová osobnost. Říkali jsme jí „Děvče.“ Za svůj dlouhý život měla tato fenka třicet sedm štěňat. Tedy čtyři vrhy. Všechna štěňata byla zdravá a v pořádku. Mám pocit, že máme příbuzné labradory v celé Praze. Snažili jsme se, aby se štěňata dostala do dobrých rukou. Věřím a pevně doufám, že se to podařilo. Řadu majitelů našich štěňat dobře znám, jsou to kamarádi. Tady možná začíná historie s bílou tlapkou. Děvče byl vlastně první pejsek, který přišel k nám do rodiny. Učili jsme se spolu žít a komunikovat. Nejprve mělo Děvče pocit, že může být všude, tedy i v posteli. Z té mě ale v zápětí shodila a tak jsem musel stanovit pevné hranice. Nejprve měla své místo na chodbě a potom v pokoji. Nakonec jsem zjistil, že nejšťastnější je ale venku na zahradě. V jejích šesti letech měla druhý vrh dvanácti štěňat a mezi nimi byla „Trnka“, která je tu dnes se mnou. Mimochodem, brácha Trnky – Šťáhlav, je v Connecticutu na farmě u Miloše Formana. Říkal jsem si tehdy, že by bylo dobré, aby Děvče mělo parťačku. Zdálo se mi, že fenka tehdy nebyla tak úplně „ve své kůži.“Situace se radikálně změnila od okamžiku, kdy Trnka s Děvčetem zůstaly na zahradě spolu. Štěně probudilo v Děvčeti energii, chuť si hrát. Stále provokovalo. Starší fena nabyla životní sílu a vitalitu. Takhle spolu žily dalších skoro jedenáct let. Byly úžasný tandem. Děvče učilo Trnku stále nové a nové věci a vychovávala ji. Mladá Trnečka ji podporovala svojí vitalitou. Ještě před narozením Trnky se ale v naší rodině objevil šarpej Jonatán, který byl ohromně milý a něžný. Ovšem pouze k lidem. Na ostatní psy byl zlý. Ve svých dvou letech položil sousedovic ovčáka na lopatky. Tehdy jsme pochopili, že je to bojovník. Byl ovšem obtížněji zvládnutelný. Ta první štěňata děvčete byla s ním. Nepodařilo se nám je uhlídat. (smích)
A štěňata s bílými tlapičkami?
To byl čtvrtý vrh. Tatínek štěňat se jmenoval Tomík a velmi vzdáleně, alespoň velikostí, by se dal přirovnat k foxteriérovi. Prostě pejsek-směska ze sousedství. Štěňata, která se narodila Děvčeti s Jonatánem, byla velice krásná. Všichni se nejprve smáli, ale vše se nakombinovalo velice šťastně. Vrh byl půl na půl. Čtyři světlá a čtyři tmavá štěňata. O ty pejsky byl nakonec ale veliký zájem. Půl vrhu bylo do strany labradora a dalším štěňatům zůstala malá ouška, sražený čumák a stočený ocásek. Jonatán byl velice dobře osvalený a mohutný, tak že štěňata byla veliká a silná. Donedávna jsem některá štěňata potkával u mých příbuzných a jsou z nich velice krásní psi. Druhý vrh dvanácti štěňat byl s opravdovým labradorem – černým psem, šampionem. Třetí vrh – to jsme jeli na „svatbu“ s Děvčetem až do Domažlic. Byla tehdy třeskutá zima. Vstával jsem v půl šesté ráno, abychom byli u psa včas. Když jsem šel pro Děvče, našel jsem otevřené dveře a fenka byla pryč. Znejistěl jsem, zda bude nakonec tatínek štěňat labrador, nebo zda to stihne nějaký zdejší pes dřív…Děvče se ale v zápětí vrátilo, sedli jsme do auta a jeli jsme na krytí. Nakonec se narodili skutečně nádherní labradoři. Další vrh byl s pejskem, kterého jsme potkali ve Stromovce a s jehož majitelem jsem se dohodnul. Poslední vrh, se kterým jsme už nějak nepočítali, nastal v době, kdy jsem zkoušel roli Richarda III. a kdy jsem s tím měl v divadle hodně starostí. Měl jsem málo času a hlavu plnou zkoušení. Když tenhle divadelní shon skončil, zdálo se mi, že Děvče nějak ztloustlo. MVDr.Palkovič mě ubezpečil, že fenka je březí, s čímž jsem naprosto nepočítal. Dopátral jsem se nakonec bílého Tomíka, který znal v každé zahradě nějakou skulinu. A když jsem utěsnil všechny skuliny, Tomík vyskočil na neuvěřitelně vysokou zídku. Prostě si poradil a Děvče si to dopřálo. Fenky z tohoto vrhu byly naprostou kopií Děvčete, akorát byly poloviční. Jakési labradoří bonsaje…kluci byli labradoři, akorát měli ty bílé tlapičky. U všech štěňat ale bylo poznat, že tatínek je odjinud…
Jaký význam připisuješ psímu rodokmenu?
Cápu, že to nějaký smyl má, pokud se chce někdo chovu intenzivně věnovat, držet čistou rasu a znaky. Já jsem se ale se psy osudově potkal, nesmírně mě to podpořilo, cítil jsem obrovskou empatii u štěňátka a později i u dospělého psa. Pes cítí, když mi není dobře. Při procházce lesem fenka každou chvíli zastaví, aby zjistila, zda se za ní dostanu, zda není na cestě příliš mnoho kořenů. Nemám srovnání, ale to spojení mi připadá mimořádné. Společně jsme zažili jednu cestu do Jeseníku, kam jsem z čirého nadšení vzal Děvče sebou. Na místě jsem ale zjistil, že do lázeňského objektu psi nesmí. Paní primářka byla sice velmi ochotná a laskavá, ale psa do objektu pustit nemohla. Druhý den by totiž měla zdravotnické zařízení plné psů, koček, morčat a papoušků. Mě se ale nechtělo jet ten den zpátky 350 km do Prahy. Vyřešili jsme to tak, že jsem z auta, ve kterém se Děvče velice rádo vozilo, udělal psí boudu. Já jsem byl každou chvíli u ní a byl jsem s ní vlastně častěji, než kdyby byla v Praze na zahradě. Každé ráno jsme šli ven. Krmení, venčení, vše před procedurou. Nakonec jsem zjistil, že nedaleko bydlela kamarádka, která ráda běhala po horách, tak Děvče občas vzala na desetikilometrový výběh. Chodili jsme spolu i na hypoterapii. Byli jsme spolu skutečně velmi intenzivně. Ani jednou za ten měsíc fenka nedala najevo, že by třeba nechtěla do auta skočit. Vždy měla pootevřená okénka, misku s vodou. Po tomto jakoby extrémním zážitku jsem cítil další sblížení. Byla to nová zkušenost. Věděl jsem, že otec i matka Děvčete má rodokmen a je to dobrý pes. Oba ale neměli lovecké zkoušky. Petr s Matějem neměli tyto ambice a nešli tímto směrem. Já to neřešil, protože vztah a možnost být se psem společně, byly silnou záležitostí, která vše přebila. Když se nám začaly stávat ty různé chovatelské nehody, tak jsem neměl potřebu vše řešit a nějak dramatizovat. Jsem rád, že je tady se mnou teď Trnka, která je vlastně přímým potomkem Děvčete. V loňském roce nás Děvče opustilo.
Rodina se ti poněkud rozrostla. Spolu s manželkou Radkou se staráš o dva kluky. Soužití psů a dětí někdy mívá různá úskalí…
Šimonovi bude letos osm, Janíčkovi je nyní 16 měsíců. Oba vychází s pejsky naprosto báječně. Když jsme se s Radkou potkali, měla fenku s úžasnou povahou – šarpejku Sáru. Radka i Sára mají společně laskavé srdce. Řešili jsme ale najednou složitou přepravu autem na chalupu. Tři feny v domě, to ještě šlo. Ale v autě? Vyrazili jsme tehdy s autem do centra, kde Radka bydlela. To bylo teritorium všech. Tam jsme fenky nechaly běhat. Vše bylo v pohodě. Druhý den jsme vše opakovali. V Rytířské ulici jsem otevřel kufr a obě labradorky tam skočily. Sára skočila za nimi, ale v zápětí vyskočila ven. Radka mi šeptala, že Sára je zvyklá jezdit vepředu. Otevřel jsem jí dveře a Sára skočila dopředu. Najednou byly všechny společně na jedné palubě. Kousek jsem popojel, aby fenky zažily společnou jízdu v jednom prostoru. Radka se Šimonem za námi utíkali s vozíkem a já popojel asi 300 metrů. Od toho dne byly fenka jedna parta. V té době byly labradorky venku v zateplené boudě, na což ale šarpejka není vybavena a tak byla uvnitř. Toto privilegium jsme vyvažovali tím, že třeba dostávala misku se žrádlem jako poslední. Fenky spolu vycházely bezvadně, což považuji za takový malý kynologický úspěch. V loňském roce jsme ale měli těžké psí období…začátkem prázdnin nám odešla Sára, čtyři dny po té nás opustilo Děvče…vše jsme ale nějak nakonec zvládli. Trnka navíc teď vzala malého Janíčka také do smečky a kočárek s ním hájí srdnatě před celým světem…

Díky za rozhovor! Text a foto Jan Šimeček 2008

Kategorie a štítky

Nastavení