Název

Kinder Albánie II 2014

Popis

Kinder Albánie II 2014
Po loňské zkušenosti s rodinnou expedicí, kdy jsme ze začátku netušili, do čeho jdeme a jak to budou děti zvládat, jsme letos opět vyrazili. Loni to byla pohodová dovolená, děti to zvládly výborně a teď už jsme věděli co a jak. Vybral jsem opět Albánii, protože je tam nádherná příroda a svoboda. Můžete si jezdit, kde chcete a taktéž kempovat. Lidé jsou příjemní a vstřícní.
To znamenalo zapůjčit si tři stroje ve firmě ASP Group Žebrák. Naplánovat nové trasy, které povedou kolem vodních přehrad, až k moři. Sbaleno jsme měli docela rychle, po loňsku jsme v tom již měli praxi.
Čtyři dny před odjezdem jsem dostal funglovku Access Max 700 4x4 LT Forest tentokrát v černé barvě. Musel jsem ještě na rychle najet nějaké kilometry aby se stačil ještě udělat servis. V pátek 15.8. ráno jsem vyrazil do Žebráku na servis a pro zbývající dvě čtyřkolky. Pro Vladí jsem dostal mého bývalého modrého Articata 700 TRV a pro nejstaršího šestnáctiletého syna TGB Blade 550 EFI IRS, kterého sedlal už loni. Ještě vyfasuji pár náhradních dílů, jako jsou řemeny do variátoru, relátka a brzdové destičky. Jen základní malé věci co nás mohou zastavit a nezaberou moc místa. Ještě namontovat zadní boxy od TGB a můžu z Žebráku vyrazit. Doma ještě namontuji držáky kanystrů a brašny. Večer ve 22 hodin, kdy jsme konečně naloženi, vyrážíme směr Černá Hora, ke Skadarskému jezeru do českého kempu, kde odstavíme auto a dál už konečně na čtyřkolkách. Cestu 1. 400km zvládáme za 26 hodin, díky ucpané Chorvatské dálnici.
V neděli donaložíme čtyřkolky a po obědě vyrážíme na hranice. Ryky z kempu nám zas pomáhá přes hranice převést čtyřkolku. Na benzínce měníme Eura za Leky a dotankujeme do plna. Dá tu platit i kartou. Potom už jen hotovost. Jen kolem dálnice a hlavních tahů najdete jednu z dvaceti čerpaček, kde je berou. Dokonce je tam i zvyk, že v době obědů mají hodinovou pauzu, kdy vám nenatankují, i když sedí vedle stojanu. Holt jiný kraj, jiný mrav. :-D Projíždíme městem Škoder, kde dokoupíme pečivo a za ním už mizíme v širokém řečišti Gjadër. Začíná se stmívat a tak v jednom z mnoha přítoku nacházíme plácek na spaní. Voda a dřevo v dosahu. Malé oblázky poberou naše vysoké nafukovací matrace. Oheň dohořívá a jdeme na kutě.
Ráno nás probouzí sluníčko a projíždějící čtyřkolka neidentifikovatelné značky. Teplá voda v potoce vybízí ke koupání. Zajíždím čtyřkolkou do vody a zapojuji 12V sprchu. Moc příjemná věcička na expedici. Po bezva koupeli míříme do pohoří Kushnen. Prašnou cestou šněrujeme řeku a projíždíme malé vesničky. Všude v dosahu vody jsou malá políčka. V jedné vesničce mají dokonce i veřejné osvětlení vyrobené ze zavařovacích sklenic. Pokrok nezastavíš. Za ní už začínáme stoupat na hřeben. Prašná cesta střídá kamenitou. Na první pohled to vypadá, že tu dlouho nikdo nejel, ale byla průjezdná. Jen pár padlých stromků jsme odházeli a přitom se kochali překrásným výhledem do údolí na druhé straně. Při sjezdu do údolí na TGB píská zadní brzda. Sjeté destičky, ale s tím se počítalo, že je po cestě budu měnit. V údolí u potoka přehazuji Maxovo lano od navijáku přes větev stromu, abych Bladea přizvednul a mohl sundat kolo. Děti se jdou koupat do průzračné vody, Vladí vaří oběd a já se mohu věnovat v klidu servisu. Krásná rodinná idylka. Čas je neúprosný a po koupeli musíme vyrazit dál. Stoupáme dál do kopců, míjíme malá políčka s obilím, kukuřicí, melouny. Sady s fíky, ořechy, a vinice . Za poslední vesničkou, už je zase jen tvrdá kamenitá cesta, po které vyjedeme až na hřeben, kde jsou už jen pastviny. Doléváme poslední litry benzínu do našich hladových nádrží a nabíráme směr Fushë Arrëz, kde najisto dotankujeme, ale musíme z hřebene dolů, což není tak jednoduché. Cesty zmizeli v trávě a něco málo co vidím v GPS je už dávno nesjízdné až po 20 km je malý náznak, že by to šlo. Odházíme pár padlých stromků, protáhneme se ostružinami a po hodinovém klesání jsme konečně na průjezdné cestě dolů do údolí. Na protější straně v údolí je vidět široká cesta, která vede z hlubinných dolů. Už to nejsou takové malé štoly s kolejemi a vozíky co se musí tlačit, ale rovnou do nich zajíždí náklaďáky. Těží se tu snad v každém pohoří. Konečně jsme dole u řeky, ale tady se bude stmívat dříve. Je čas hledat plac. Je tu jedna vesnička za druhou. Sjíždíme do řečiště, kde se brodíme, až pod vysoké skály, kde nejsme na očích vesničanům, můžeme rozdělat oheň a v klidu zakempovat.
Ráno opět vodou zpět na cestu, která vede do městečka kde natankujeme, dokoupíme pečivo a za ním zase do hor M.Munellës. Žádné prudké stoupání ani klesání. Cesta tu je zařízlá pár metrů nad řekou či potoky s průzračnou či obarvenou vodou vytékající ze štol. U jednoho malebného potůčku s křišťálovou vodou zastavujeme na několik hodin. Voda tu skálu omlela, tak hladce že je jak skluzavka končící v tůni. Hned to jdu s dětmi vyzkoušet, dáváme oběd a i si vypereme zaprášená expediční trička. Na rozpálené skále rychle schnou. Vzhledem k tomu, že tu nejde nikde kempovat, musíme dál. Míjíme několik bývalých komunistických táborů nucených prací. Voda vytékající ze štol je načervenalá a zapáchá. Zde kempovat rozhodně nebudeme a musíme z údolí ven. Po několika hodinách konečně opouštíme tuto soutěsku v místech, kde se buduje nová přehrada. Hned vedle ní dálnice. Sedmá hodina na krku a k přehradě je to kus cesty, tak jí na 25 km využijeme. V městečku RRëshen dokoupíme buřty a za tmy stavíme na břehu stan a opékáme dobrotu.
Za zpěvu žab vstáváme a dnes nás čeká objet velkou přehradu Ligeni i Ulzës. Tato přehrada je jedna z mnoha zásobáren vody pro zavlažování a výrobu elektřiny. Ve městečku Milot dotankujeme . Kousek za ním, ve městečku Lac, se majestátně tyčí několik komínů v opuštěné velké továrně. Hned za ní začínáme šplhat do pohoří M.Rodhes. Kamenitá cesta místy zasekaná ve skále nás vyčerpává. Po hodině dáváme přestávku u zachovalých bunkrů. Nedovedu si představit, že sem museli jezdit vojáci a zásobování. Po další hodině jsme na hřebeni a dojíždíme SUV, které řídí desetiletý kluk. Když nás spatří, za jízdy se přehazuje asi s tátou. Řídí příslovím - co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. ? Projíždíme kolem skály, odkud vytéká po dlouhé době voda. Doplňujeme kanystry, poněvadž na vrcholu, kam míříme, nebude. Se soumrakem dojíždíme na vrchol, kde v 1600 m.n.m. nás zahaluje mrak, ale neprší.
Ráno nás budí zvonění zvonců ovcí, které se pasou kolem nás. Dnešní den se přesouváme k moři. Z vrcholu je krásně vidět ta modrá slaná louže. Po cestě míjíme velkou cementárnu, kterou jsme včera z dálky viděli a vypadalo to, jako odpalovací rampa na raketu do vesmíru. Za ní nám kříží náš směr magistrála, kterou se nám povedlo překonat v místech, kde jsou samá políčka a vodní kanály mezi kterými chvilku bloudíme. Potkáváme tu i jedno utopené tele v bahně značně v rozkladu. Most nám pomohl na druhou stranu, kde vjíždíme na poloostrov Kepi i Rodonit, kde na jeho konci zpřístupnili nové písečné pláže, na kterých dáváme oběd a koupačku. Přichází Ital s kamerou a ptá se nás, jestli si nás se čtyřkolkami může natočit. Prý točí dokument o albánském pobřeží. Za chvíli po něm přichází majitel kiosku, zda bych mu nepomohl spravit centrálu. Beru gollu a jde se na to. Byl to jen zaseklý plovák v karburátoru. Dostávám od něj dvě vychlazená pivka, která do nás jen zasyčeli. Je čas hledat místo ke spaní. Přejíždíme přes hřeben na pláž, kde jsme byli i loni ubytovaní. Zvoní telefon. Lukáš s Jirkou nás přijeli na svých Choprech navštívit, a svést se chvilku s námi. Večer vypráví, jak jim naložili motorku na přehradě Komani na malé loďky a převezli je 30 km na začátek údolí Valbone, které jsem jim doporučil. Bohužel čtyřkolky jsou moc velké a tuto přehradu už jsem 2x objížděl. Od kluků mám novou informaci, že se tam staví malý trajekt asi tak na 6 aut. Tak snad příští rok už se tam taky svezeme.
Ráno přehodnocuji, kam kluky vezmeme. Přeci jenom jejich těžké motorky nejsou dělané do terénu. Ukazuji klukům poloostrov. Jeho pláže, kostel a vojenskou minulost. Tam si dali mírný offroadek. Motorky odstavují pod stromem a zbytek jedeme na čtyřkolkách. S čelovkami na hlavách procházíme chodbami bývalé protinámořní opevnění. Potom už společně míříme k úpatí hor Thety. Nebylo to tak snadné. Na GPS jsem si zapomněl vypnout nezpevněné cesty a po šotolině, hlíně a louce dojíždíme ke kukuřičnému poli, kde se otáčíme zpět k asfaltové cestě. Kluci to za námi statečně dávají. Přitom asfaltka vedla 500 m za řekou, přes kterou jsme se nemohli dostat. Za tmi dojíždíme do dnešního cíle. Ještě nás čeká 300 m řečištěm k jeskyním, což čtyřkolky hravě zvládají. Lukášova osmnáctistovka se pomaličku prohrabává za námi. Rozděláváme ohýnek, opékáme buřtíky, ohříváme vodu na večerní sprchu a nafukujeme matrace pod výklenky jeskyně. Těžko by jste věřili že v 10 l vody se může osprchovat 7 lidí, ale jde to.
Po snídani se s Jirkou a Lukášem loučíme a mizíme do hor bádat. Je neuvěřitelné v jakých různých těžko přístupních místech jsou malé vesničky. Nad jednou takovou objevujeme krásný plácek se studnou. Spouštím do ní naše skládací umývadlo a vytahuji křišťálově čistou a ledovou vodu, kterou hned filtrujeme k pití. Také tu je kamenné napajedlo úhledně vysekané ve velkém balvanu, které čistím a napouštím. Kámen je od sluníčka rozpálený a po chvíli je voda teplá. Šimonek neváhá a v parném podvečeru se jde cachtat. Kousek stranou stavíme stan a děti nosí dřevo na večerní posezení u ohýnku.
Osmý, poslední den, je odpočinkový před cestou domů. Přeci jenom mě čeká 26 hodin za volantem. Jsme od hranic s Černou Horou pouhých 20 km a rozhodujeme se, že zůstaneme ještě jeden den na tomto místě. Kolem nás je spousta skalnatých útvarů připomínající naše Adršpašské skály, ale jen pár metrů vysoké. Jdeme je prolézt a pokochat se z nich. Tam, kde to šlo, mají mezi nimi vesničané políčka a pastviny, úhledně obehnaná kamennými zdmi a spletenými větvemi. Více v časopise QUAD

Nastavení